Ne každému to ve Å¡kole Å¡lo. Dlužno pÅ™iznat, že to nÄ›kdy bylo dáno leností. Takovou tou zlou nemocí, jistÄ› znáte. Ne? Tak to buÄte rádi, to jste Å¡Å¥astní lidé. To je taková nechuÅ¥ k Äemukoli, hlavnÄ› k práci Äi povinnostem. NejradÄ›ji by ÄlovÄ›k zalezl pod peÅ™inu a spal.  

Jako dÄ›ti jsme také byli nÄ›kdy líní. Ano, i dÄ›ti tuto nemoc mívají. Ty nÄ›které ménÄ›, nÄ›které více. Ty, které to chytlo jen obÄas a pÅ™ekonaly to mívaly dobrý prospÄ›ch a ty druhé horší.  

Nu a vÄ›tÅ¡inou se to táhlo dále celým životem, v menší Äi vÄ›tší míře. U dospÄ›lých se to tolerovat nedá a u dÄ›tí tím ménÄ›. Jenže, jak to rodiÄ odhalí? Musel by nad Å¡kolákem neustále postávat, hledÄ›t na nÄ›j, protože kdysi nebyl problém dát na dÄ›jepis nÄ›jakou knihu Karla Maye (kluci), nebo Astrid Lindgrenové (holky). RodiÄe se domnívali, že se kluÄina hezky Å¡prtá a on byl zatím duchem nÄ›kde na prérii, nebo v pouÅ¡ti. To záleží, jakou knihu pana Maye zrovna Äetl.  

Tyhle toulky na koních Äi velbloudech cizinou byly sice krásné, ale vÄ›tÅ¡inou se na nÄ› pÅ™iÅ¡lo. A to právÄ› v tÄ›ch hodinách, ve kterých se žák potuloval nedaleko pyramid. Pan May sice krásnÄ› pouÄil o historii Egypta, jenže ono se probírá období Marie Terezie a tajnÄ› Ätené knize o ní není ani slovo. Takže následovala vÄ›tÅ¡inou pÄ›tka a pro ty Å¡Å¥astnÄ›jší jen ÄtyÅ™ka a doma pak patÅ™iÄná odmÄ›na. To už potom záleželo na rodiÄích, jak si dítÄ› vychovávali.  

NÄ›které Å¡Å¥astné dÄ›ti mÄ›li rodiÄe, kterým to bylo naprosto jedno, jak jejich dítÄ› prospívá a tÄ›m jsme závidÄ›li. Ne vÅ¡ak na konci roku, kdy je rodiÄe zpráskali tuplovanÄ›, protože byli pÅ™ekvapeni, a to nemile papírem, jež se nazývalo vysvÄ›dÄením.  

Nevím, jak to dne ve Å¡kolách probíhá, zda se jeÅ¡tÄ› vůbec známkuje Å¡patnými známkami. NÄ›kde jsem Äetl, že to naruÅ¡uje dÄ›tskou osobnost a známkovat se nebude. Nu, pokrok je pokrok. OvÅ¡em co potom z tÄ›ch dÄ›tí bude…